Učíme se proto, abychom se připravili pro život. Abychom v sobě otevřeli hlubiny našich schopností a darů a jednou si mohli zvolit obor, ve kterém se budeme moci dobře uplatnit a který bude předmětem našeho povolání či zaměstnání. Učíme se, abychom objevili smysl všeho kolem nás i v nás, abychom si uměli poradit v různých životních situacích. Bohužel se dnešní školství orientuje spíše na to, aby do nás » nacpalo « co nejvíce znalostí či informací, jejichž objem stále roste a roste, ale na druhé straně nás moc nepřipraví na vlastní život ve světě. Většina učitelů oceňuje u žáků, že jsou schopni zopakovat, pokud možno co nejpodrobněji a nejpřesněji to, co jim sami řekli. Tyto informace považují oni, a mnohdy i my, za vědecké, stabilní a neměnné. Již daleko méně, nebo vůbec se neoceňuje vlastní myšlení, úvahy a názory, které se nemusejí ztotožňovat s těmi oficiálními.

Většina z nás má vzdělávání automaticky spojeno se školní budovou, že si ani neuvědomíme jinou možnost výuky. A přesto bychom se měli od tohoto letitého stereotypu oprostit. Měli bychom si uvědomit, že rodiče se mohou a mají sami rozhodnout, kde a jakým způsobem bude jejich dítě vzděláváno. Je jasné, že naprostou většinu toho, co se člověk naučí, se naučí právě od rodičů. Děti se doma učí ve valné většině mnohem radostněji, přestože rodiče nebývají kvalifikovaní pedagogové a to z jednoho prostého důvodu, mají své rodiče rády a oni mají rádi je. Berou je jako své vzory a napodobují je. Pozitivní citový vztah k blízkému člověku je pro učení jako živá voda. Kdyby nebyl citový vztah pro učení dítěte důležitý, mohli bychom dnes do značné míry nahradit učitele počítači s připojením na internet.

Ráda bych zdůraznila, že si velice vážím učitelského povolání, je nesmírně náročné a mimořádně zodpovědné Jsme ovšem lidé různí, takže i učitelé jsou různí a současný školský systém se mění pomalu. Není tajemstvím, že se nezřídka stává, že dítě, jehož přirozeností je stále se něco nového učit, které se zajímá o všechno okolo sebe, přijde nadšeně do školy a během první třídy ho učení přestává bavit. Nechodí do školy rádo a ranní nevolnosti a pláč bývají na denním pořádku. Ve škole se mu nelíbí a výsledky mnohdy vypadají podle toho. Vysvětlení, proč tomu tak je se nedá říci v jedné větě, u každého dítěte může být důvod jiný, ale může se nakupit i více důvodů najednou (viz článek PhDr. Marty Franclové “ Proč nejsou děti ve škole šťastné”, který si můžete přečíst v oddílu – zkušenosti odborníků).

V těchto případech se šťastné a spokojené dětství, které si všichni rodiče tak přejí pro své děti, postupně a nezadržitelně vytrácí.